3. O strachu z nás samotných, pražský frustraci a štafetovým běhu

7. 3. 2021

Nedělní skrumáž myšlenek vzešlých z odpolední siesty.


V: A co to je nebo proč to tak je...? Čeho se to vlastně bojíte, co tam je v tý tmě?

L: Já nevím. Teda vím...vlastně jsem to já, sebe se bojím, ale někdy vlastně nevím, co je v tý tmě a proč...


Zmatečné a abstraktní odpovědi se nesly jednou z mnoha terapií, který absolvuju dvakrát týdně. Dvakrát týdně se snažím, někdy až moc urputně, zorientovat se v hlavolamu svý hlavy a emocí. Někdy mi to přijde jako nekonečnej maraton za duševní vyrovnaností. Předávám symbolickou štafetu či pochodeň, jejíž oheň pálí mosty a sem tam, když klopýtnu, ucítím zápach vlastních spálených vlasů a chloupků na pažích. Udýchaně předávám štafetu Lucii přede mnou, která je zase o něco zkušenější, než já, a tak se s úlevou rozpustím, doufajíc, že ona už to zvládne. Jak se však urputně snažím překročit vlastní stín, tak to ve finále spěje jen k tomu, že stín se zvětšuje. A já nepřestávám běžet.


Někdy mi to připadá zbytečný, každý týden během terapie pracně tkát věty ze slov a pokoušet se předestřít plánek mojí vlastní mysli a potřeb. Často nevím, co potřebuju a o čem bych měla mluvit. Přijde mi, že se jen tak plácáme v kalužích, v nichž se odráží dětská traumátka a já dělám z komára velblouda jen proto, aby bylo co řešit. Ale někdy to jde samo a já jsem vděčná za jinakost světla, které má psychoterapeutka vrhá na často zaprášené myšlenky. Je mi dovoleno nahlédnout do stínů, do nichž mě nikdy nenapadlo zahledět se způsobem, jakým tak činí ona.

Ale teď se bojím. Teda, poslední dobou. Už zase jsem se začala bát sebe sama. Stalo se to nenápadně, milimetr po milimetru mi něco začalo ukusovat z radosti dnů a začínajícího jara, z čistoty prožívání toho, co přichází. A to něco jsem z větší části já. Temná Lucie, jak jsem ji při terapii nazvala. Ona. Taková ta tamta.

Jednou na mě zaútočila, ale už je to dávno. Ve snu se mi zjevila má vlastní tvář, potemnělá a vznášející se přímo před mým obličejem. Měla zavřené oči a všechno kolem ztichlo a zastavilo se. S nečekanou rychlostí se na mě vrhla a chtěla mi ublížit. Cuknutím jsem se probudila a odmítala znova usnout. Moc to nepomohlo, cítila jsem ji stále. Byla tam, v prostoru mého pokoje v matčině domě. Obcházela postel, z níž jsem se bála odejít, jako bych opustila domeček a ona by mě mohla lapit. Po nějaké době se objevila zase a ve své mnohem temnější variantě. Bylo v Anglii. Ve snu procházela domem, v němž jsem žila, a v obýváku spatřila zvláštní stvoření. Dívku zkroucenou nesdělitenou bolestí. Bílá kůže, ostré zuby, tmavá duše. Sálal z ní vztek, agrese a zloba. Rozběhla se proti mě a vnikla do mě. Probudila jsem se a držela si místo, do něhož pronikla a došlo mi, že nikdy neodešla. Že je uvnitř mě a ignorování či znásilňování toho, co na sobě nebo na svém životě nemám ráda, její temnotu umocňuje. A ani tehdy jsem se nezastavila, abych ji vyslechla a strach přetvořila ve zvědavost a naslouchání.


A tak se k ní vracím teď, teď, v době pandemie. Hlásí o slovo a já ne a ne zpomalit, ne a ne jí dát prostor, aby mohla konečně promluvit. Takže kdy jindy, než teď, kdy je celá společnost pomalu a jistě směřována k bytí se svými stíny. Chci se jí konečně věnovat, protože zná odpovědi na otázky, které jsem si ještě ani nepoložila. Oproti svým předchozím obrazům vnímám, že tahle temná Lucie po letech trochu zjihla. Stále je však pokroucená, bojí se a nejhorší na tom je, že já se bojím jí, ona mě a obě se tak nějak bojíme sebe. A já ve finále nevím, zda ji chci definovat a hledat příčiny, proč se objevuje. A tak se velmi často nenápadně otočím a dám se do běhu, abych vzápětí zastavila pádem a opět se s ní setkala.


Cítím frustraci a zvláštní nijakost, jako by na Prahu někdo položil těžký skleněný poklop, pod kterým se člověk nikdy nedodechne. Žijeme, doufáme a snažíme se vidět pozitiva na tom, co se děje. A hádám, že jsme ve finále tak svobodní, jak si dovolíme. Jenže ono se to bude dít tak i tak. A kdyby nepřišla pandemie, přijde něco jiného a kdyby nepřišlo něco jiného, nazveme to jarní únavou, bio je na dvojce a já mám takový divný období. Ukusujeme si sami ze sebe rozhodnutím utéct a míjíme se v nešťastném štafetovém běhu, v němž doufáme, že to naše další já už to nějak doběhne do konce. Kdybychom měli odvahu ty svoje temný já posadit před nás samotné a popovídat si, na co bychom přišli? Když na to pomyslím, chce se mi plakat, ale tak hezky. Jako bych se měla potkat s přítelkyní, které jsem dlouhou dobu nedokázala pohlédnout do očí a od níž nevím, co čekat. Chci se jí omluvit, že jsem jí to nebrala a jenom zkratkovitě odpovídala provinilou záplavou gifů.


Až přestanem běžet a narážet do stěn pomyslnýho poklopu, až se všichni setkáme se svým temným já a věnujeme mu čas, až nám dojde, že tu štafetu nepředáme příštím generacím, protože ty budou mít svoji... Bude se nám dýchat líp?

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše