4. O nevědění, hypotéce a lattéčku za devět pětek.

Dny jsou podivně jiné a husté, jako čokoláda ve které plavou električtí úhoři, tetelím se divným vzrušením, ze kterého mám žaludek na vodě a doufám, že za tím vším něco stojí. A že to něco funguje jako sedmimílový body, jako portál, kterej mě dostane z bodu, ve kterém momentálně jsem a kterej mi fakt nevyhovuje, někam úplně jinam. Někam, kde mi to všechno zacvakne do sebe a začne to dávat smysl.

Je mi 29, nemám práci, která by mi dala potřebný kapitál na to, abych se cítila bezpečně a (ano, opravdu to teď napíšu) plnohodnotně, jako právoplatný člen klubu třicátníků, co to maj pořešený.

Nemám auto, nemám byt, nemám žádný svoje podnikání nebo práci, která by mi dávala smysl. Přijde mi, že nemám ani názory, jejichž kořeny nevyvrátí první letní bouře. Nemám nápad na to, jak se odrazit ode dna a přestávám vidět to, co mám. Z toho všeho co nemám, z pocitu, že bych v tomhle věku měla být už dávno někde jinde a čísla na mým účtě by měla obsahovat více nul, než tři, vadnu a tuhnu. Stydím a straním se, uhýbám od hovorů typu "Jé a co teďka vlastně děláš?" k jednoduchým frázím a hovorům o filmech.


Snažím se něco vymyslet, ale cokoliv přijde působí prázdně. Nevěřím tomu. Snažím se přát si, ale buď jsem úplně slepá, nebo si ty malý zázraky fakt dávají na čas a já jim ve finále nepřikládám váhu potřebnou k tomu, aby mě naplnily pocitem klidu.


Jdu po polní cestě ve vesnici, v níž jsem vyrůstala, polykám slzy a mám strach, že už se nikdy nikam neposunu. Všeho je moc a přitom jakoby nic. Méněcennost mě stravuje, vyplivuje a znovu žvýká, pokaždé s trochu jinou vervou. Chci být svojí vlastní matkou, obejmout se a říct si, že je všechno v pohodě. A chci si to věřit. Místo toho se vracím k slzám a myšlenkám, který nijak neuleví, a k pocitu, že jsem promeškala všechny šance k tomu, abych už, sakra, něčím byla. Abych mohla s klidem a důvěryhodností hovořit o koupi domku někde na Šumavě, dokázala prodávat svůj talent a schopnosti a nesváděla to, jak se mi daří, na posranou dobu, šéfa, minulost, diagnózu. Na sebe samotnou.

Tíha srovnávání, očekávání a strachu mi ničí záda a křiví úsměv. A já mám pocit, že jsem marná.


Pozoruju letenský dění kolem, secesní domy chrlí maminky s mandukama, freelancery na silničkách, lidi zářící vlastním potenciálem, holky v designových mikinách s lattéčkem v ruce, na který teď nemám, a cítím se pozadu. Cítím se jako věčnej student, jako břímě, jako ta kamarádka, která si ti i ve čtyřiceti přijde stěžovat na svůj život, kterej se v podstatě nehnul od doby, co jste dostudovaly.


Nechávám v sobě zemřít dceru s představami o domově, který zůstane neměnný. Kde bude pořád dobře, kde se bude vždycky moci schoulit do peřiny s vůní aviváže, kterou by si sama nekoupila, protože je přece eko, ale stejně je ráda, že máma ji používá a ona si tak může dovolit ten občasný luxus omamně vonícího povlečení, který ji schová a nepustí, dokud si to ona sama nebude přát. Dokud se nebude chtít nadechnout obyčejnýho a nevoňavýho vzduchu, kterej jí říká cokoliv, jen ne to, co by si přála slyšet.

Nevím, v co se rodím. Nevím, jestli je potřeba být něčím, nechávat v sobě stále dokola umírat role a bezmyšlenkovitě přijímat další. Dcera, matka, žena, pracující, hledající, marná, zaseklá... Pocit méněcennosti mě dostal do bodu, kdy se opakovaně srážím na kolena a v onom nevědění přestávám vidět potenciál a krásu volného prostoru.


A tak piju pivo ozářena zapadajícím sluncem a pak se cejtím trochu bohémsky, protože minimálně stejně tak chudá jsem byla na akademii, jen teď jsem o pět let starší a nemám ani manduku, ani to dítě, natož hypotéku nebo nějakou vizi. Zpívám si Morcheebu a dokola opakuju stop chasing shadows just enjoy the ride, jako by to bylo heslo otevírající bránu do ráje. Pivo zteplá, slunce zapadne, přestanu zpívat.

Vzbudím se a začnu znova, pocit, že bych měla být někde jinde, závistivý pohledy na holky s lattéčkem a soudy sebe sama, uvědomování si, že jsem úplně jinde, než jsem si myslela, že v tomhle věku a fázi života budu. Nevědění a stud za něj. Stud za to všechno, co se mi honí hlavou.

Za to, co nedělám a kým nejsem.


Realita někdy hodně bolí.

Ale možná bolí proto, že jsme ji špatně pochopili.



Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše