5. O hraniční poruše, vztazích a pasti vedle pasti, p-čo.

Co všechno patří k mé diagnóze a co už je součást temperamentu, podmínek, ve kterých jsem vyrostla, a osob, skrze které jsem poznávala svět? Poznávám, když se na mě porucha projeví a poznávám sebe samu v rámci definicí HPO. Však ve chvílích, kdy se nenávidím nejvíc, se mi to vědomí o "ní" stejně někam schová a já zase viním jen sebe samu. Mou mysl poslední dobou zaměstnává zapojení rozlišovacích schopností, kdy pozoruju osoby v mém životě, které mě mohou jak milovat, tak nějakým způsobem ohrozit. Vezmou si víc, než jsem chtěla dát, byť o tom sami neví a já přece řekla "ber". Pozornost, čas, trpělivost. Spolknu slova nesouhlasu a přejdu to, aby mě to ještě ten večer mohlo dohnat. Záchvěv vzteku s příslibem, že takhle už jako teda ne, že si příště řeknu. Že "to" příště řeknu. Že si ty hranice budu nastavovat důrazněji. Hraničářka, tyvole, vždyť já ty hranice míjím jak projíždějící rychlík a přesto si nastavuju cíl, který se jich týká.

Přemýšlím, proč jsou pro mě vztahy pořád tak náročné, i když jsou hezké, blízké, mnou vysněné. Proč je tam ten trpkej vocas, tendence zpětně analyzovat situace s přáteli, rodinou, kolegy. A tak se učím rozlišovat, kdy ze mě mluví ego a kdy v tichosti, při pozorování, nechám promlouvat strach, že o někoho přijdu. Je to škála, díky bohu, takže vzorců komunikace je habaděj, ne pouze zmíněné protipóly. Nicméně pokud máte hraniční poruchu osobnosti, tak se nejčastěji uchylujete právě k té bipolární vidině situace, společnosti, sebe sama.


V zákoutích internetu jsem několikrát četla, že lidé s HPO jsou již po 30.roce života stabilnější, mají šanci na normální práci a život. Přeju si, jestli si teda už teď můžu ke třicátinám něco přát, aby se k tomu připojila i sebeláska. Chci, aby jednou ranou smetla ten sebe-destruktivní a sebe-analyzační maraton, v němž vidím sebe jako "špatnou a náročnou kamarádku/dceru/ženu". Náročnou na pěstování a údržbu, buď ji přeleješ nebo uschne. Miluješ, nenávidíš. Mateřsky konejšíš, vyčerpaně opouštíš.

Ode zdi ke zdi. Past vedle pasti.



Pamatuju si, jak extrémně jsem se dřív rozdávala a následně fyzicky kolabovala. V šest ráno s činkama v ruce jsem simultánně pracovala na svalech a pekla chleba pro všechny v domě. V rámci dne jsem běhala po zahradě i kuchyni, snažila se tam být pro všechny a vždycky jen v tom dobrém světle, aby mě komunita, v níž jsem žila, milovala. Nebo abych prostě zapadla a byla užitečná, cokoliv, jen ne ta neschopná holka z Česka. Vracet mi nic nemusíte, né, já si ještě trochu naložím a pak si třeba odpočinu. Třeba. A nebo taky ne, najdu si partnera, pro kterýho se rozdám, aby mě pak mohl opustit. Protože nechtěl neautentickou a trochu creepy osobu, která sama neví, co se sebou. Srala jsem tím křečovitým a pře-urputným konáním i samu sebe, tak jak jsem nemohla srát jeho.


Pamatuju si však i situace, kdy jsem já sama vysávala a nechápala, co po mě ty lidi ještě chcou.

Jako houba jsem nasákla emoce a slova druhých, smuteční vrba bez pevné půdy pod kořeny, která stejným dechem bezcitně a neemočně konala jen ve svůj prospěch. Otáčela pozornost na sebe, na svoje zářné okamžiky i sračky. Nemajíc "náladu" na lidi takový, jaký prostě jsou, jsem ukazujíc záda šla za zdrojem světla, který ve finále zase nebyl můj.


Ani jednomu z protipólů jsem nerozuměla do hloubky – panenka Marie se potkala s Jackem Rozparovačem a začali divoce tančit napříč mými gesty a konáním. Bylo to na hovno.


Vzpomínky a myšlenky na vztahy mě doprovází v rámci procházky za pátečního večera. Jdu na západ slunce, klasika, na most kousek od Lokálu u Stromovky. Abych dala očím odpočinout a duši nadechnout se i jiného prožitku a prostoru, než jsou čtyři stěny a monitor. Chci bejt sama a je to po dlouhé době večer, kdy sama budu. Cítím něhu a zvláštní nervozitu, intimita samoty už mi není tak vlastní, jak tomu bývalo v Brně. Tam mi samota připadala jako finální rozhodnutí vesmíru o tom, co si se mnou počne. Ale tady je to jiný, sama si o ni neřeknu a kolikrát se jí bojím. Bojím se, co se ozve. Sítnice si zafixuje barevné spektrum a záři zapadajícího slunce a já se posunu pár metrů blíž k Lokálu, kde se poslušně zařadím do fronty. Slyším smích a konverzace mnoha skupinek. Objednám si malý pivo, abych tu mohla sedět a nevypadat jako blázen, co jen pozoruje lidi. Takhle jsem blázen, co pozoruje lidi s tím malým pivem. Poslouchám okolní rozhovory, útržkovitě, jako když přepínáš kanál po kanálu, abych se vzápětí mohla opět nacházet v teď již úlevné samotě a tichu. Vděk, za život, co teď mám, doprovází úžas nad tím, že i v tý kráse mi stále dokola dělají těžkou hlavu právě ty vztahy. Po chvíli cítím lásku i k tomuto. K tomu, že dnes už vím, že i tohle je moje diagnóza a dá se s tím pracovat. A to je sakra krásnej pocit, že něco jde změnit a nemusíš se za to už trestat.

Pořád jsem hraničářka, toho se nezbavím ani workoholismem, ani výletem do lesa. Trochu jsem na to zapomněla. Nezaměnitelnej úhel pohledu, potřeba dávat až moc a pak se nasrat, že si to ten druhej fakt vzal. Cítit se ublíženě a pak ublížit, abych se vzápětí zase potrestala. Vynadala si za to, co cítím, a s rozmáchlým gestem ze strachu, že danou osobu ztratím a že konám špatně, zase přiskočila. A někdy skáču až moc, aniž by někdo pískal, snad ze strachu, že mě moji blízcí prokouknou. Jaká jsem zašedlá, nakřáplá duše a mysl, jaká jsem "špatná".


Víš, co je nejvtipnější? Že i v tom pocitu špinavosti, kdy se okázale nálepkuju jako "špatná", vidím svoji touhu být tragickou hrdinkou, na kterou ve finále dopadne světlo reflektoru, aby ji ujistilo, že "ona za to nemůže". Lomit rukama jak Káťa Kabanová, osamocena následky vlastního rozhodnutí se lidem raději vyhýbat, než abych jim kazila život, byť bez slov uznání z okolí často nevím, jestli za něco stojím. Možná mám ve finále i narcistickou poruchu a nebo prostě miluju divadlo. Z publika, ve kterém sedí mí milovaní a pozorují tuhle tragikomedii, se ozývají fráze, že bych se měla vidět jejich očima a jak jsem skvělá a jak reflektuju svoje konání i myšlení. Jak o tom pak dokážu třeba psát na blogu. Fráze, za které jsem ve finále neskonale vděčná a dovoluju si je, konečně, brát blíže k srdci. A díky tomu mít pak sílu odstoupit a uvědomit si, že ta posilující slova mi lidé kolem nemůžou dodávat věčně. Že tomu musím jednoho dne uvěřit, přestat zpochybňovat sebe i svou diagnózu a prostě jít. Dopít malý pivo, poděkovat za krásnej západ slunce a přehlídku charakterů, mísících se v nekonečné frontě u Lokálu. Jít. A tak to domů beru parkem a po cestě přebírám ty emocemi ztěžklé zážitky týdne, situace, zatažené pocitem oběti či sebenenávistí, vztahy v mém životě, které pořád ještě nemám plně pod kontrolou. Lépe řečeno – hraničářství se na nich stále ještě podepisuje víc, než bych chtěla. Domněnky, hysterie a fatalismus mi vlastní, trhání rostliny i z kořenem, abych ji vzápětí opět vkládala do půdy kousek vedle a prosila za odpuštění a dobrý podmínky k růstu.


Je to zajímavej vztah, já a moje hraničářství, protože na sebe občas zapomínáme. A někdy se jedna snaží vyřadit druhou ze hry, přitom by jedna bez druhé neexistovala.


Zdál se mi sen, ve kterém byla žena, co měla šest stejných sester. Když nedávala pozor, vběhly do pokoje a jako podivné zrcadlo se postavily do řady před ní, aniž by si toho všimla. Dívala se na "sebe" a neviděla rozdíl, myslela si, že hledí do zrcadla. Jakmile si uvědomila, že se nedívá do zrcadla, měla radost, že tam všechny ty sestry jsou. Každá z nich byla v něčem jiná, ale všechny měly v životě oné hlavní hrdinky své pevnémísto.

Objala je všechny.


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše