2. O tom, jak mluvíme s rodiči a oni s námi.

23. 2. 2021

Reakce na terapii.

Téma: co mi dal můj

otec a co už můžu pustit.


Včera jsem se hodně naštvala. Ucítila jsem svoji potlačenou agresi a pak se z toho tlaku rozbrečela. Viděla jsem všechna spolknutá slova, která jsem nikdy neřekla svému otci. A přitom šlo o jeden telefonát. Stála jsem předtím mu zavolat a v hlavě se spustily úryvky všech možných scénářů, žaludek i hrudní koš se stáhly. Jako vždy jsem si v myšlenkách připravila arzenál argumentů, připravených na slovní útok i únikový plán, složený se z variant stručných a konverzaci nerozvíjejících odpovědí, které mě co nejrychleji dostanou ven z bitevního pole. Tak mu to řekni, že tě to bolí, ať s tebou takhle už nemluví... Strach, že to nebude chtít pochopit a nasype sůl do otevřených ran. Strach spojený s nasráním z toho, že nevidí, že by tu kdy byl vůbec nějaký problém. Vždycky přece komunikoval stejným způsobem, tak co najednou dělám vlny. A teď upřímně, jak jsi komunikovala ty? Zasmála ses a zachránila ticho, do kterého bys nejradši zařvala, ať tě přestane zraňovat dalšími slovy. Takže na čí straně se to vlastně zadrhlo víc?


Tolerováním, smíchem, podpůrnými větami v okamžicích, kdy bys ho nejradši poslala do prdele…

Tím vším jsem v tátovi vzbudila dojem, že je mezi náma všechno v pohodě. Naše hovory někdy kloužou po povrchu a někdy, když se cítím bezpečně, ho pustím hlouběji a svěřím se. Ale pořád jsem opatrná, pořád v dlani svírám únikový plán v případě, že by to začalo bolet. Takže není divu, že nic neví. Ve finále je to v mojí režii. A to si málokdy uvědomujem. To, že naši rodiče žijí v přesvědčení, o kterém je utvrdily roky společného života a opakující se reakce okolí. Zdvořilost někdy nadělá víc zmatku, než italská domácnost.


Vzpomínám si, kdy jsem pár lety zachtěla, aby mě skutečně slyšel. Aby slyšel to, co mám v hlavě a porozuměl mi, aby slyšel můj pláč a strach. Ne z trucovitosti a touhy dohnat to, co během mýho dospívání a potažmo dětství zanedbal. Impuls byl veskrze laskavý vůči jemu i mně samotné. Odložila jsem brnění a uhasila výstražné ohně. Hele, podívej, tohle jsou moje krvácející jizvy a tohle jsou moje strachy. A takhle na to reaguju. Je mi smutno a pláču a to jsem prostě taky já.

A ve finále mě vždycky podpořil a nezahnal přinesené téma do tmavého koutu. Podpořil mě způsobem, jakým to v danou chvíli dokázal. To, že byl možná neohrabaný a já potřebovala daleko víc, než větu to zvládneš, jsem přecházela s vědomím o jeho vlastních možnostech. Taky ho to nikdo nenaučil a tak se, samorost, chytil do vlastní teorie o tom, jak se komunikuje ve vztazích a jak se takový vztahy vlastně vedou. Snažil se číst informace z našich tváří a reakcí a dospěl k tomu, že kousavá ironie, shazování a často neohleduplně podávaná “pravda” jsou adekvátními reakcemi. Že to prostě bereme, když nic neříkáme. Ale já bych něco řekla, kdyby to řekl brácha. A brácha by to řekl, kdyby to řekla máma. A máma by to řekla, kdyby jí její rodiče ukázali, jak ve vztahu komunikovat. Otec postupně dorostl do psa starého až příliš na to, aby chtěl zkoušet nové triky a my tedy zůstali u těch starých.


Měl svou pravdu zarytou tak hluboko, až jej začal bodat ostrými hranami do svalů a orgánů.

Stala se z ní rakovina.

Plakala jsem a on řekl jen: Neměl jsem ti to říkat.

Takže si mi neměl říkat, že máš rakovinu, protože pláču ze strachu o tvůj život... protože máš, kurva, rakovinu? A jaký příklad mi dáváš teď? Nebyl však prostor na upřímné výlevy a návraty do dětství

s úmyslem otevřít a vyčistit steré jizvy. Stejně by se mnou ty cesty nepodnikl. Prostor si vzala rakovina a náš vztah byl obohacen o pravidelné procházky po nemocničním areálu a kávu v novém pavilonu. Nebyla to sranda a sám to přiznal, čehož si vážím. Když ti ráno do pokoje přivezou dalšího pacienta ve středním věku, co má malý dítě a ženu a ty vidíš, jak brzo je jeho místo prázdné, zbývá asi jen málo možností, jak reagovat. Strach a pláč nebo smích a přísná kultivace myšlenek za účelem podpoření jakési vnitřní víry v to, že věci dopadnou dobře. A tenhle příklad jsem vnímala jako jeden z těch lepších.


Jak moc se nás týkají počiny a reakce našich rodičů v době, kdy už máme svůj vlastní život a co z toho se dá stále ještě považovat za výchovu? Učíme se příklady. Takže to vypadá, že výchova je něco, co nikdy nekončí. A nebo trvá tak dlouho, jak dlouho jsme ochotni nechat se vychovávat a přehodnocovat naše konání i zaujatou pozici. Ráda bych prohlásila výchovu za ukončenou. Ráda bych vnímala minulost jako to, co minulo. Jako něco, z čeho se mohu poučit a neoslabuje mě to. Ráda bych si pocit domova nespojovala s místem a událostmi. Ráda bych ti, tati, odpustila, protože už ani sama nevím, jak formulovat to, za co ti chci odpustit. Už je to dávno. Už i ta rakovina přestala vytvářet most mezi dcerou a otcem. Poslední chemoterapie odnesla se zbytky nádoru i společné starosti, téma a procházky po areálu nemocnice. Pořád mě v mnoha věcech dokážeš hodně nasrat. Ale to jen vypovídá o tom, že tě mám ráda. To jen vypovídá o tom, jak moc propojuju tvůj život se svým. O tom, jak často zvu stíny minulosti aby hodovaly na nových základech, na nichž stavím svůj život. Nic jako nové základy však neexistuje. Základy jsem položila v momentě, kdy mě lékaři dostali císařem ven a já ani nestihla zhodnotit pozemek a už měla začít stavět.


Hádám, že odpověď je láska. Ne?

Bourání stojných zdí proto, že je v nich až moc škrábanců a pouhé omítnutí ti přijde málo, není řešením. Chtěla jsem až doposud věřit, že to jde. Chtěla jsem strhnout zdi a začít znovu, jako by to mělo být tou jednodušší variantou, než rekonstrukce. Tlačítko restart však není možností a ty mi, tati, sám ukazuješ, že to nejde. Tím, jak tě občas serou tvoji vlastní rodiče i tím, jak moc se vlastně bojíš, že se blíží jejich konec a stěny tvého života tím pádem přijdou o vědomí dvou základních kamenů.

Takže láska. Opečovat poškrábané a drolící se zdivo. Pochopit, že škrábance neubírají na svobodě

mých rozhodnutí.


Občas do těch zdí praštit a ulevit si však patří k procesu.


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše