6. Rozhovor s mámou o tom, co je nám dáno.

V květnu jsme se s mámou procházely po Vyšehradě a mluvily. Říkala jsem si už několikrát, jak jsou ty naše rozhovory vlastně terapeutický. A že by mohly přinést něco i těm, kterých se přímo netýkají. Protože témata se stejně točí v dost podobných kruzích. Tak jsem jeden z těch našich rozhovorů nahrála. Tajně. Ber to jako proud slov, která v danou chvíli musela ven. O tom, co všechno si mezi generacemi předáváme, stupňujeme a nebo naopak léčíme a opouštíme.

Ber to jako pozvání do rozhovoru dvou žen, který si v jedný hospodě objednaly pivo a snažily se zpětně dopátrat, odkud se do jejich životů dostala až příliš velká porce strachu a bázlivosti. Ber to jako reakci ženy, která mě vychovala, na moji úvahu o strachu.


máma


(…) Né, že bych se každej den nějak vyloženě bála. Ale mám takový zvláštní pocity… Že bych byla radostná hned vod rána, to vůbec ne.


A čeho se teda bojíš ve svých šedesáti letech?


To se nedá specifikovat. Rána jsou pro mě úplně nejzvláštnější. Já nevstávám tak, že se hned usměju a Jé, to je krásný, novej den… Já su taková ta střela, kdy vo pěti ráno vstanu a mám pocit, že eště teda do šesti bych měla ležet. Pak vo šesti už jako vstanu úplně a Franta řekne: Tak si ještě lehni! No a já mám v sobě takový… no, prostě su hned nasraná!


Jo, co mně má co radit, viď.


Bingo! Co mně má co radit? Ty to taky znáš, jo…


No, já su po ránu taky dost protivná a taky mám takovej silnej, divnej pocit.


Jo… říkám si vždycky, vždyť já si budu dělat svý, zase mně řekne lehni si a tak…


No ale nemluví z nás to, že nejsme samy se sebou v pohodě? Kdybychom si řekly: Hele, já teďka vstanu, protože už neusnu a přijmu to. Ale já osobně se teda ještě porovnávám s Luborem: Tak on ještě leží, tak já bych asi taky teda měla ležet, tak proč ještě neležím, aspoň do devíti…


No, ano. Ale dyť vlastně nemusím ležet a můžu si třeba zapnout zprávy nebo tak, si říkám. Protože já už pak stejně nezaberu. Šest hodin spánku je pro mě krásnej průměr. Ale po ránu zažívám vždycky takovej vnitřní boj. Aspoň, že jsem se zbavila pocitu “měla bych vstát” nebo ležet a tak.


To je taková ta vztahovačná a srovnávací tendence, kdy my si myslíme, že jsme špatný, protože to a tamto, viď. Takže tohle mám po tobě, jo? To neustálý porovnávání se…


Jo, myslím


, že jo.


Já se navíc ještě potřebuju ujišťovat v druhých o nějaký svý platnosti. O plnohodnosti a o své hodnotě jako takové. Hledám vnější zdroje k ujištění.


Ty si sama sebou nejseš jistá? Tím, jak žiješ?


No hele, už víc a víc, ale furt hledám venku nějaký potvrz


ení.



A dostává se ti toho?


Jó, ale je to takový nic moc.


Nó, buďto nic moc a nebo to nepotřebuješ. Pak se s tím musíš stejně sama srovnat. Musíš to sama sobě dokázat, že to jde.


Jo. Ale málokdy to opravdu cejtím, když si to sama řeknu. Myslím, že je to další fáze dospívání. Kdy si člověk musí uvědomit, že to potvrzení, který si sám dá, nechutná jako to, kterýho se mu dostávalo v dětství.


Ale je nejplatnější. Je nejhodnotnější.


Je. Ale je třeba si ho tak procítit. Já to prostě nemám propojený s těma potřebnejma emocema. Jako dítě, když ti maminka řekne, tos nakreslila hezky nebo tos udělala dobře, že ses rozhodla pro jinou školu, tak cítíš něco v tom smyslu jako “jo, mám to posvěcený”.

Nevím, jestli mi rozumíš. To posvěcení mi tam chybí, v tý dospělosti.


Rozumím ti. Tos hezky přirovnala. Já, díky tomu, žes začala dělat Zavařeniny, jsem se začala zabývat sama sebou. Svým dětstvím, svýma emocema,


co mně naši předali…


A to v tobě rozjely Zavařeniny?


Jo, ty to rozvířily. A možná tvoje hraniční porucha, ale v podstatě tys mně dala takovej vhled do sebe. A já su za to vděčná, protože to pořád zkoumám, proč jsem tě tak negativně ovlivnila a čím jsem ti ublížila. Hledám to v sobě, ale říkám si, že já přece za všechno nemůžu. A nechci to hodit na moje rodiče. Ale snažím se je pochopit. Proč byla mamka t


a ustrašená?

Proč byla taková bázlivá? Proč jsem já tebe potom nenechala vylézt na malinkou skalku tam na zahradě za barákem… Na tom rodinným videu je to vidět, jak na tebe volám ,,Lucie, nespadni!” a ty jako holčička ses tak jako zakroutila a nelezla tam. Měla jsem tě nechat, aby sis nadřela čumák.


Ale já bych si ho tam nenadřela, to byl takhle malej kopec, mami.


...přesně. No a proto se nerada dívám na videa z vašeho dětství. Protože si to hrozně vyčítám. A abych pochopila svoje chování a tu ustrašenost, tak se snažím pochopit i moje rodiče. ... Já jsem se přece narodila jako čistá duše. Jako bílej papír, kterej někdo popsal. A stejně tak jsem pak i já popisovala vás, svoje děti. A tím jsem potažmo i to, co jsem měla z nich, přehodila i na vás. A ta mamčina ustrašenost, který vyplývala ať už z její povahy a že neměla ona svoji maminku, tak pak i ze svazku s mým otcem, ta se stupňovala.

Pořád si vybavuju scénu, jak na sebe křičíme. Já, můj bratr a otec. Otec zase něco debilního komunistickýho vymyslel a vnucoval nám to. Mamka došla plačíc z vedlejšího pokoje a místo toho, aby otce okřikla, ať přes


tane řvát a pochopí, že jsme děti a že jsme omylní, tak plakala. Plakala a říkala ,,Prosím vás, nehádejte se”. A to pro mě byl silnej moment. Moje mamka v tý chvíli zklamala. Nepostavila se mu. A já se to pak taky nikdy nenaučila.

Abych pochopila sebe, musím se vrátit do svýho dospívání a výchovy. To, jaká seš ty, jsme utvářeli já a tvůj otec. Plus ještě samozřejmě okolí. Ale nevím, jak je to procentuálně.


Myslím si, že to, co ti předá výchova a rodina následně spoluutváří tvoje vlastní reakce a konání v prostředí, ve kterým se nacházíš. Ve společnosti, která na to má podle mě teda taky hodně velkej vliv.


To možná má, ale ty základní prvky chování, za nima stojíme my. Četla jsem, že jsme vás nejvíc ovlivnili mezi roky 0 a 3. A já si často říkám, co se stalo, co jsem tam posrala?


Ale zrovna tohle bylo moje asi nejšťastnější období, kdy jsem si připadla silná a svoje. V kontrastu s tím ale pak přišel debilní školskej systém. Kdy najednou jsem byla hodnocená. Špatná. Ale zrovna ty první tři roky mýho života vnímám jako šťastný. Dokud se se mnou teda nepřestal bavit brácha... To se pak se z mýho života vytratil mužskej vzor.


Ale měl tam být táta.


Jo, ale ten by mi bráchu taky nemohl nahradit. Nebyla jsem jedináček. Brácha tam byl, ale nechtěl mě. A to je rozdíl. Jenže to nebyla jeho vina. Táta s ním měl mluvit a věnovat se mu. Říct mu, že ho má rád takovýho, jakej je. Nikdy se ho nezeptal, proč na mě nemluví a co se teda vlastně děje. Nebyl mu tím vzorem, kterej potřeboval, aby se mohl od něčeho odrazit.


On si totiž myslel, že vychovával tím, že tam prostě jenom je. Ale málo s váma mluvil. Málo vám ten svět vysvětloval...


_____________

Začalo pršet a stejně, jak dialog přišel, tak odešel. My se vydaly dál po památkách.

A taky na zmrzlinu.



Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše