1. O přejídání, komfortní bolesti a proč neumím jen tak ležet.

Záznam z deníku 21. 1. 2021


Trest se stane komfortní zónou pro všechny, do jejichž života vstupuje pravidelně. Jako svačina. Jako seriál po nedělním obědě. Jako pilátes ve čtvrtek odpoledne. Trest funguje podobně, jen bez příslibu toho, že to bude příjemná a endorfiny aktivující zkušenost.

Kdy se to stalo? Kdy se to ve mě zlomilo a místo potřeby příjemných zkušeností se vyvinula závislost na bolesti, trestu, sebe-nenávisti, a stala se která měřítkem kvality.

Pokud přijde potřeba trestu, ihned zhodnotím, že jsem dnes neudělala dost, zasloužím si pocit nahovnismu a vnitřní trest. Rozhodně si holčičko nemysli, že když si lehneš do postele s knížkou, že tě nechám bejt. A přitom sama nevím, co je to dost. Nikdy nevím, kdy se tomu zamane přijít na návštěvu a kdy naopak usoudí, že dnes jsem dřela dostatečně na to, abych tu knížku mohla otevřít.

Černej Petr číhající v každém podvečeru.

A tak se přejídám, abych to umlčela. Nacpu se čímkoliv, jen abych chvíli nemyslela a žvejkala. A pak to žvejkání prodlužuju do tý doby, než mě bolí břicho. Umocní se pocit toho, že jsem marná a hovado k tomu. Ale je to paradoxně o něco... komfortnější. Komfortnější ve známé bolesti břicha, ve známém šlehání bičem přes záda. Přejídání a pocit viny mi alespoň dají ty vzácné minuty, kdy jsem paralyzovaná množstvím jídla ve svém žaludku a nedokážu nic dělat. Jen trávit. To je moje dovolená, trávení.

Přichází večer, lehám si do postele, chci zase na osm hodin umřít a ideálně se vzbudit obnovená, jiná, nová… Prázdná a rozhodnutá nenechat si další den posrat vnitřním kritikem a týpkem, co v ruce drží ToDo list dlouhej, jako rok. Realita je, samozřejmě, jiná a já vstávám vymrštěním se z postele, abych dohnala to, co jsem včera, předevčírem nebo v předchozích letech svého života nestihla. Dohnala dny, kdy jsem plýtvala svým potenciálem. Přítel se v rozespalosti nestihne ani přitulit a už je tu jen prázdná a chladnoucí strana postele. A já bych v ní přitom tak ráda chtěla ležet a jen tak bejt. Užívat si toho, že mám vedle koho ležet, třeba si i číst nebo pozorovat, jak se vlní záclona.


KDYBY.

Kdyby mi to dovolila hlava.

Kdyby mi tělo nepřipomínalo, že se cejtí nedostatečný a kynutý. Rychlerychlerychle pojďme cvičit, žrát a zase cvičit a zase žrát a tak si v tom křeččím kolečku ničit kolena, dokud nebudu stará a nemohoucí.

Občas pozoruju holky, co dělaj za kasou v Lidlu a říkám si, jak jsem ráda, že v tom automatismu a stereotypu nemusím bejt a usmívat se na lidi jen proto, že by to tak mělo bejt. Jenže co jinýho je můj život, když nedovolím náhodě a zvědavosti, aby bez pozvání vtančily do mých dnů? Aby smetly stranou všechny ty starý a debilní vzorce, který, stejně jak pytel brambor, slavnostně připlouvají po běžícím pásu k pokladně. Co jinýho ty moje dny jsou, než jedna nekonečná šichta v supermarketu, kterej vůbec super není. A tak se chvíli dívám na to prázdný místo na posteli, ze kterýho jsem se vymrštila se samozřejmou cílevědomostí, abych “zachránila” další den od náhody a spontaneity, a toužím na něm ležet a být s tím v pohodě. Dýchat a nemyslet na to, co budu dnes posilovat, co budu pak jíst, co bych měla uklidit a co bude v práci nebo jakou výzvu si pro sebe dnes nachystám. Výzvu, který samozřejmě nedosáhnu a na řadu opět přijde bič. Pohodlná bolest.

Anestetika.

Umrtvuju se sociálními médii, seriály nebo čímkoliv, u čeho nemusím myslet na to, jak moc na hovno si připadám, když se přejím. Zpřítomnění neskýtá zákonitě krásu a radost z bdělého stavu. Neskýtá zákonitě radost ze všech těch obzorů a možností, co můžeš dělat. Zpřítomnění někdy skýtá pulzující potřebu rozříznout si kůži na předloktích a utéct z tělesnýho obalu, z napínající se kůže, která to už nemůže vydržet a brzy praskne. Jenže ty v tom obalu zůstáváš, dokud se nenaučíš, jak na sebe vyzrát, aby ti v něm bylo dobře.

Znáš ty dny, kdy všechno jde tak samozřejmě a ty se divíš, co se lidi kolem mračej, když jsou na týhle ulici přece tak krásný domy a slunce a vůbec?

Tak tenhle den to není. Ani ten včera to nebyl. Večer vždycky přišla vizita, povýšeně mlaskla a nakázala další rány bičem, protože to by přece nešlo, dělat si ten život tak jednoduchej.

V týhle době, v týhle nadproduktivní společnosti, v bambilionech příležitostí a podnětů, co všechno by se ještě mohlo stihnout, se sama často nestíhám pořádně nadechnout.

Anestetika ve formě jídla, chlastu a monitorů se staly součástí pohodlnýho trestu, kterej zákonitě přijde vždycky, kdy mu poskytneš prostor. Ze začátku to jako trest nevnímáš. Pak si na něj zvykneš a on si zvykne na roli hnacího motoru.


Tohle není ten nejlepší a ani ten nejhorší podvečer mýho života. Pomáhá mi si říkat, že je to jen zlomek, zlomek, kterej se mi nelíbí a tak vím, že ho už zítra třeba nemusím zažít. Protože nechci. Pomáhá mi si říkat, že je nás určitě víc, kdo to takhle dneska mají a cítí. Pomáhá mi to svádět na symbolický datum, planety a fázi měsíce i týdne. Víš, co bych si přála? Zůstat v tý posteli ležet a cítit se dobře. Bez účelu i plánu. Ulehat do ní a necítit vinu a hojící se jizvy od biče na mých zádech. Postel se stala symbolem, domečkem v nekonečný honičce, kterou hraju sama se sebou. Zem je láva a já na tý posteli chci přežívat jako na ostrově a klidně celej den, necejtit se ani trochu umrtvená, marná a zaostávající sama za sebou.


Zůstat ležet.



Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

2. O tom, jak mluvíme s rodiči a oni s námi.

23. 2. 2021 Reakce na terapii. Téma: co mi dal můj otec a co už můžu pustit. Včera jsem se hodně naštvala. Ucítila jsem svoji potlačenou agresi a pak se z toho tlaku rozbrečela. Viděla jsem všechna sp